Fyzikové: Prokázali jsme, že vesmír není počítačová simulace
Otázka „kosmické simulace“ vyvolává v posledních desetiletích širokou debatu mezi vědci a filozofy. Podle této hypotézy by náš svět mohl být jen obrovským programem, ve kterém vše, co vidíme a zažíváme – od atomů po galaxie – jsou pouze digitální kódy uvnitř obrovského kosmického počítače.
Avšak nová studie z Okanagan pobočky Britské Kolumbijské univerzity přináší silný vědecký argument, že vesmír nemůže být pouhou digitální simulací, protože samotná realita obsahuje aspekty, které žádný počítač nedokáže přesně vypočítat či reprezentovat.
Hypotéza simulace
Jedním z nejznámějších zastánců hypotézy simulace je profesor filozofie na Oxfordské univerzitě Nick Bostrom, který ji představil před přibližně 20 lety. Podle něj existují tři možné scénáře pro budoucnost civilizací, jako je naše lidská civilizace:
- První možnost: civilizace se jednou při technologickém pokroku rozpadne, možná proto, že neuneseme všechna tato vylepšení a rozhodneme se vést válku, což povede k jejímu zániku.
- Druhá možnost: civilizace překoná složité problémy a za stovky tisíc let dosáhne úrovně s obrovskými výpočetními schopnostmi, které ji umožní simulovat své předky, avšak nikdy to neuskuteční.
- Třetí možnost: civilizace dosáhne velmi pokročilé technologické úrovně a rozhodne se simulaci skutečně vytvořit.
Je však důležité si uvědomit, že pokud by nějaká civilizace chtěla vybudovat simulaci, pravděpodobně by měla technickou kapacitu na vytvoření tisíců, milionů nebo dokonce miliard simulací, právě tak, jak nyní můžeme opakovat algoritmy a počítačové programy v libovolném množství. To znamená, že statistická pravděpodobnost je mnohem větší, že v naší současné podobě žijeme uvnitř simulace.
Holografický vesmír
V oblasti fyziky existují hypotézy poukazující na podobnou strukturu, jako je holografický vesmír. Tento princip poprvé navrhl nizozemský fyzik Gerard ‚t Hooft v 90. letech minulého století a později jej rozvinul britský fyzik Leonard Susskind, když jej zapojil do teorie strun.
Ve své knize „Válka černých děr“ říká Susskind, že „trojrozměrný svět, jak ho každý den běžně zažíváme, obsahující galaxie, hvězdy, planety, domy, skály a lidi, je trojrozměrný obraz, který je kódován na vzdáleném dvourozměrném povrchu“.
Tento holografický princip naznačuje, že trojrozměrný vesmír lze číst pouze ve dvou rozměrech. Na první pohled to může znít absurdně, ale když fyzikové předpokládají, že je tento princip platný ve svých výpočtech, všechny velké fyzikální problémy týkající se povahy černých děr a sladění teorií gravitační a kvantové mechaniky se stávají mnohem snadněji řešitelnými.
Nedokončenost
Podle nové studie zveřejněné v časopise „Journal of Holographic Applications in Physics“ použil fyzik Mir Faisal se svými kolegy koncepty z logické matematiky, zejména Gödelovu větu.
Tato věta, která je jedním z pilířů filozofie matematiky, říká, že v jakémkoli matematickém systému existují pravdy, které nelze uvnitř tohoto systému prokázat. To naznačuje, že existují limity toho, co může logika nebo algoritmy prokázat.
Přenos této myšlenky do fyziky znamená, že vesmír nemůže být plně podřízen pravidlům uzavřených matematických nebo programových systémů, protože existují jevy, které překračují schopnost čistého počítání je reprezentovat.
To znamená, že pravda je širší než matematika a realita je hlubší než jakýkoli digitální „kód“, který může být napsán.
Platónský svět
Studie zmiňuje, co vědci nazývají „platónským světem“, tedy svět čistých myšlenek a abstraktních idejí, který přesahuje hranice času a prostoru. Podle tohoto pohledu nejsou přírodní zákony jen výpočetní instrukce, ale „matematické pravdy“, které existují na vyšší metafyzické úrovni. To dělá z vesmíru skutečnou matematickou realitu, nikoli pouhý model reprodukovaný na digitálních serverech.
Zjednodušeně řečeno, počítač může simulovat zákony gravitace, ale nemůže „být“ skutečnou gravitací. Může nakreslit galaxii na obrazovce, ale nemůže vytvořit skutečnou galaxii, která se točí ve vesmíru.
Studie tedy nabízí novou filozofickou a vědeckou perspektivu, která říká, že vesmír není jen „obrovskou mašinou“, ale je to skutečný systém, který nelze zcela simulovat, protože zahrnuje vrstvy významu, neuspořádanosti a vědomí, které nelze redukovat na nuly a jedničky.
Z této perspektivy nežijeme v digitální hře, ale v úžasném skutečném vesmíru, který nelze zkopírovat, a to i po staletích zkoumání, je větší než naše rovnice a bohatší než jakákoli simulace.
