Vzpomínka na první červenou auroru
Charles Deehr nikdy nezapomene na svou první červenou auroru. Dne 11. února 1958 byl Deehr studentem na Reed College v Portlandu v Oregonu. Ten večer požádal studentku Fulbright z Norska jménem Tone, aby šla s ním na koncert Portland Symphony.
Po koncertě se prošli po golfovém hřišti. Když se podívali přes vrcholky stromů, všimli si, že obloha má krvavě červenou barvu. Lidé tak daleko na jih, jakým je Mexiko, viděli tu noc červenou oblohu. Někteří si mysleli, že se objevili Marťané. Jiní si zase mysleli, že Kristus přišel na druhou návštěvu. V Portlandu lidé měli podezření, že záři způsobuje lesní požár.
Deehr byl poučenější, protože studoval fyziku Země a vesmíru. Pod krvavě červenou oblohou byl si jistý dvěma věcmi: on a Tone byli svědky velké červené aurory a požádá ji o další rande.
Deehr se nyní s Tone žije již 65 let v manželství. Charles — Chuck jeho přátelé mu říkají — byl po většinu toho času fyzikem vesmíru a předpovídačem auror na Univerzitě Aljašky ve Fairbanksu. Během desetiletí pozorování oblohy na severu viděl pouze několik červených auror, ale ne mnoho.
Okraje červené a modré, které visí z aurorových záclon — výsledky reakcí částic ze slunce s dusíkem v horní atmosféře — se objevují často, ale velké projevy, které zaplavují oblohu difuzním červeným světlem, jsou vzácné.
Červené aurory se objevují tak vysoko na obloze, že často představují jedinou formu aurory, kterou lidé na středních šířkách vidí. V roce 37 n.l. se ve městě Řím objevila velká červená aurora. Ti, kdo byli v Londýně, vzhlíželi k červené obloze v září 1839. Výrazný jev v roce 1938 rozsvítil písky Sahary v severní Africe. Deehr a jeho doprovod byli svědky jedné z nejúžasnějších auror v roce 1958. Další se odehrály v letech 1989, 2000, 2001 a před několika dny v listopadu 2025.
Velké červené aurory jsou vzácné, protože vyžadují dokonalou kombinaci nebeských podmínek.
„Aby se objevila čistá červená aurora, potřebujete od slunce dvě věci,“ říká Deehr. „Hodně slunečních erupcí s ultrafialovým zářením, které zahřívá atmosféru Země, a hodně koronárních hmotných výronů pro napájení magnetosférického generátoru aurory na Zemi.“
Zelená aurora, kterou si severní lidé užívají téměř každou tmavou noc, je produktem částic, které vychází ze slunce a proudí do vesmíru. Tato sluneční vítr potřebuje den až dva, aby dorazil na Zem. Průtok kolem planety reaguje s magnetickým polem Země. V horní atmosféře se tato elektrická výboj reaguje s plyny, což způsobuje, že září stejným způsobem, jakým elektrický proud oživuje neonový světlo.
Zelené aurory se vyskytují přibližně 60 mil nad Zemí. Čisté červené aurory jsou mnohem výše, od 200 do 300 mil, což umožňuje lidem blíže k rovníku je vidět. Důležitý plyn, který zůstává v této výšce, je kyslík a elektrony, které excitují atomy kyslíku, produkují červené světlo, které je čisté jako laser.
Fotoaparáty a telefony, které dokážou zachytit více barevných vlnových délek než naše oči, někdy ukazují červenou barvu na fotografiích aurory, na nichž fotograf viděl pouze zelenou. Červené aurory musí být desetkrát jasnější než zelené, aby byly viditelné pouhým okem.
Červené aurory jsou nepředvídatelné, ale v minulosti se měly tendenci shlukovat kolem období, kdy solární cyklus — což je 11letý cyklus sluneční aktivity — vykazuje vysokou sluneční aktivitu.
Dnes je Chuck Deehr emeritním profesorem na Geofyzikálním institutu Univerzity Aljašky ve Fairbanksu. Nepředpokládá, že někdy uvidí červenou auroru tak brilantní jako noc 11. února 1958, ale některé věci — jako první rande, které vedlo k 68letému partnerství — se stávají jen jednou za život.
