Revoluční objev v oblasti astronomie: Dvojitý systém potvrzuje Einsteinovu teorii
Dálkově v souhvězdí Lyra byl objeven pozoruhodný fenomén, který by mohl změnit naše chápání vesmíru. Tento astronomický jev, vzdálený 2600 světelných let od Země, představuje první známý dvojitý systém s gravitační čočkou, což potvrzuje předpověď Alberta Einsteina z roku 1936 o gravitačním čočení.
Teorie gravitačního mikročočení, která se zrodila z brilantního umu Alberta Einsteina, se po téměř osmi desetiletích stala ověřenou díky objevu KOI-3278. Tento systém, který se skládá ze dvou hvězd, se nachází v gravitačním souboji, přičemž každá hvězda je od sebe vzdálena přibližně 70 milionů kilometrů. Bílý trpaslík, srovnatelný velikostí se Zemí, má však hmotnost přes 200 000krát větší než Země.
Eric Agol z Washingtonské univerzity vysvětluje: „Gravitace ohýbá prostor a čas, což znamená, že světlo se skutečně ohýbá, když k nám cestuje.“ To, co činí tento objev revolučním, je opakovaná povaha gravitačního čočení, která nabízí výhody pro astronomické výzkumy.
Na rozdíl od typických událostí mikročočení, které se vyskytují mezi nespojenými hvězdami s nepředvídatelnými variacemi v jasnosti, KOI-3278 poskytuje předvídatelné cykly čočení, které se opakují každých 88 dní. To je bezprecedentní pro vědce, kteří hledají detailní pozorování.
Důležitost tohoto objevu spočívá nejen v efektu čočení, ale také v jeho potenciálu odhalit další podobné dvojice v existujících datech. Zjištění, že tento systém byl nalezen náhodou, naznačuje, že datové sady z vesmírného teleskopu Kepler mohou obsahovat mnohem více samolevicích dvojitých hvězd, než se dříve myslelo.
John Grunsfeld, zástupce administrátora NASA, říká: „Skutečnost, že tato dvojitá hvězdná soustava je stará pouze asi 10 milionů let a oba její komponenty se právě oddělily, poskytne cenné informace o procesech vzniku hvězd.“
Objev také potvrzuje předpověď z roku 1973, založenou na modelech hvězdné evoluce, jasně ukazující, že tyto konfigurace jsou reálné a existují ve vesmíru. „Obrácená planeta“, která vyvolávala otázky teoretiků, se nyní stala klíčem k budoucnosti astronomických pozorování, poukazujíc na to, že největší objevy často spočívají za nejvíce zmatenými daty.
