Jak se dožít dlouhého věku: Tajemství dlouhověkosti podle vědy a zkušeností
Každý z nás občas snil o životě, který trvá déle než sto let, ale jen málokdo si dokáže představit skutečnou cenu a tajemství takové dlouhověkosti. Maria Branjas Morera, která zemřela v roce 2024 ve věku neuvěřitelných 117 let, zanechala světu nejen své vzpomínky, ale také unikátní biologický dar. Její fenomenální vitalita se stala skutečným pokladem pro vědce, kteří se rozhodli podívat hlouběji – přímo do jejích buněk, aby konečně odpověděli na věčný otázku: Jak oklamat čas?
Odborníci z Institut Josep Carreras pro výzkum leukémie v Barceloně provedli podrobnou analýzu Marie biologických vzorků. Byla zkoumána její krev, moč a mikrobiom. Cílem studie bylo určit specifické genetické a biologické faktory, které umožnily ženě nejen dosáhnout tak uctyhodného věku, ale také si udržet obdivuhodné zdraví. Výsledky překvapily i ty nejzkušenější odborníky: ukázalo se, že existuje obrovský rozdíl mezi jejím chronologickým věkem (to, co je napsáno v občanském průkazu) a biologickým věkem (jak na tom její organismus je). To otevírá zcela novou diskusi o tom, do jaké míry ovlivňuje naše životní trvání genetika a do jaké míry každodenní zvyky.
Středomořská dieta a překvapivý „superpotravina“
Jedním z hlavních autorů výzkumu, Manel Esteller, odhalil detaily Mariiny každodenní rutiny, které na první pohled vypadají jako klasická příručka zdravého životního stylu. Žena nikdy nekouřila, nepila alkohol a užívala si svou práci, dokud jí to síly dovolily. Žila na venkově a udržovala si průměrnou fyzickou aktivitu – každý den minimálně hodinu věnovala procházkám na čerstvém vzduchu. Základ její stravy tvořily produkty ze středomořské oblasti, bohaté na olivový olej.
Avšak vědce zaujalo něco jiného. Největší překvapení vyvolal jeden specifický produkt, který Maria konzumovala ve velkém. Senioři denně snědli až tři porce jogurtu. Vědci vyslovili hypotézu, že právě tento fermentovaný produkt, ve spojení s jejím jedinečným střevním mikrobiomem, vytvořil silnou ochranu proti zánětlivým procesům. Nicméně odborníci varují: to neznamená, že samotná konzumace jogurtu zaručí oslavu stého výročí. Mariin případ ukazuje, že tajemství spočívá v komplexní interakci těla, genetiky a výživy. Každý proces stárnutí je jedinečný, což dokazují i příběhy jiných stoletých lidí z celého světa.
„Nikdy se nehádám“ – psychologická stránka dlouhověkosti
Pokud vědci analyzují buňky, samotní dlouhověcí často předkládají mnohem jednodušší recepty. Například 115letá Britka Ethel Catram, která od poloviny května nese titul nejstaršího člověka na světě, má svou filozofii. Narozena v roce 1909, kdy Německu vládl císař Vilém II. a letectví se teprve začínalo vyvíjet, je Ethel poslední žijící poddanou krále Edvarda VII.
Když se jí zeptali na tajemství její dlouhověkosti, odpověděla stručně a jasně: „Nikdy se nehádám! Jen vyslechnu názory ostatních a pak dělám to, co chci.“ Tento jednoduchý rady ukazuje, že emocionální zdraví a schopnost vyhýbat se konfliktům mohou být stejně důležité jako fyzická kondice.
Žádný muž – žádné problémy?
Ještě radikálnější pohled na stres a dlouhověkost demonstruje 110letá Jenny Libertini z Marylandu (USA). Žena, narozená v rodině italských imigrantů, ohromuje svou energií, a její kamarádka a spolubydlící Peggy Bocklage je přesvědčena, že ví, proč tomu tak je. „Je rozvedená a sama už asi 30 let. To znamená jediné – žádný stres kvůli mužům,“ vtipkuje přítelkyně. Tento příběh potvrzuje stále častější hypotézu vědců, že absence chronického stresu je jedním z klíčových faktorů, které umožňují tělu stárnout pomaleji.
Přísná disciplína versus úplná svoboda
Mezi světovými dlouhověkými lze nalézt zcela opačné příklady životního stylu. Například Inah Canabaro Lucas, která žila do 116 let, zasvětila svůj život službě a přísné disciplíně. Ve dvaceti letech se stala jeptiškou. Její blízcí jsou přesvědčeni, že právě železná disciplína – vstávání, stravování, modlitba a spánek vždy ve stejnou dobu – umožnila jejímu organismu fungovat jako hodinám více než sto let.
Přesným opakem Inah byl Vincent Dransfield z New Jersey, který žil 110 let. Nikdy nebyl považován za zdravého. Vincent 20 let kouřil, pracoval tvrdě na farmě a jeho jídelníček by dnešní dietology přiměl chytit se za hlavu. „Jím, co chci!“ – to byla jeho zásada. Vincent miloval hamburgery, pizzu, čokoládu, těstoviny a nevyhýbal se pivu. Měl však jeden rituál, kterého se nedokázal vzdát od puberty – mléko s „Ovaltine“ práškem. Věřil, že tento nápoj mu poskytuje potřebné vitamíny. Vincentův příběh je skvělou připomínkou, že genetika a pozitivní přístup k životu mohou někdy být mocnější než jakékoli diety.
