Klimapolitika a globalní spravedlnost: Reflexe od Ria po Belem
V roce 1992 se v Rio de Janeiru zaměřila pozornost na téma „globální spravedlnost“, což se opakuje i letos v Belem, a to za zcela odlišných geopolitických podmínek. „V Riu panovala úžasná atmosféra optimismu,“ vzpomíná Monika Langthaler, která byla tehdy jako mladá poslankyně součástí rakouské delegace. Německo bylo znovu sjednoceno, studená válka skončila a mezinárodní spolupráce nabírala na intenzitě. Mělo se za to, že mezinárodní společenství může překonat krize, včetně ekologických.
Začátek v Riu
„Konference OSN o životním prostředí a rozvoji“, jak se oficiálně nazývá erdgipfel, byla dosud největší konferencí OSN. Poprvé byla pozvána i občanská společnost do pléna. Dvanáctiletá Severn Cullis Suzuki promluvila s projevem o klimatu, který měl symbolickou váhu pro hnutí za životní prostředí. Na této konferenci byly nejen stanoveny rámce pro klimatickou politiku, ale též její základní kameny: Dohoda o biologické rozmanitosti a Rámcová úmluva o klimatu.
Kjóto: První závazné cíle
Pět let poté byla Rámcová úmluva o klimatu oživena na třetí světové klimatické konferenci v Kjótu, která se odborně nazývá „Konference stran“ (COP). „Vyjednávání byla velmi intenzivní,“ vzpomíná ekonom Stefan Schleicher, který se zúčastnil více než 15 COPů. Hlavní vyjednavači se snažili zachovat protokol posledních 24 hodin. Kjótský protokol uznal rozdílné odpovědnosti a stanovil závazné cíle pouze pro průmyslové státy, které se zavázaly snížit své emise skleníkových plynů o 5 % oproti roku 1990. Toto cíle bylo splněno, avšak s výhradami. USA nikdy tuto klimatickou dohodu neratifikovaly a Kanada v roce 2011 vystoupila.
Nová klimatická architektura z Paříže
Po ochotě z 90. let k multilateralismu v klimatické politice následovala léta vlažného vyjednávání, jejichž vrchol neúspěchu dosáhla konference v Copenhagenu v roce 2009. „Nepodařilo se vytvořit Kjótský protokol pro všechny,“ říká Schleicher. Byla nutná nová klimatická architektura. Místo stanovení závazných cílů pro země, byly nyní země vyzvány, aby předložily své národní příspěvky (NDCs), které mají celkově omezit globální oteplování na výrazně pod dva stupně Celsia. Tento nový koncept byl zakotven v pařížské dohodě.
Pohled do současnosti a budoucnosti
Současně s tím, jak se svět ubírá k oteplení o 2,8 stupně Celsia, ukazuje aktuální zpráva OSN s názvem „Mimo cíle“. Pokud se státy řídí svými předloženými klimatickými plány, mělo by to být 2,3 až 2,5 stupně. Před COP30 v Belem by měly státy předložit své nové nebo revidované NDC, avšak dosud to učinily pouze velmi nesmělým způsobem. Klimatolog Niklas Höhne z NewClimate Institute varoval, že cíle států nejsou dostatečně ambiciózní. Spolehnout se na to, že klima bude chráněno na dobrovolné bázi, je „chybný koncept“ pařížské dohody. Když se více než 190 států shoduje, obvykle se domlouvá na nejmenším společném jmenovateli.
COP jako důležití iniciátoři
Přesto věří Höhne, že mezinárodní klimatické jednání hrají klíčovou roli v řešení klimatické krize. Dodávají vizi a směr. Například myšlenka klimatické neutrality byla posunuta prostřednictvím klimatických jednání a nyní se objevuje v mnoha národních klimatických zákonech. „Jednání jsou zdlouhavá, ale vedou k výsledkům.“ Světové klimatické konference jsou „agorou“, dodává Schleicher. Místem, kde se mohou lidé potkávat, což je dnes důležitější než kdy dřív.
Problémy v Belem
Nicméně, místo konání Belem bylo předem silně kritizováno. Město v Amazonii není logisticky připraveno na velkou akci, jako je COP. Kritizován byl také plán na výstavbu čtyřproudé silnice, která částečně prochází chráněnou oblastí, a také rozvoj nových ropných polí v blízkosti Amazonky. Po místech jako Baku, Dubaj a Sharm el-Sheik se Belem snaží opět stát konferenčním místem pro občanskou společnost. To se částečně podařilo, o čemž svědčí nespokojenost některých domorodých aktivistů, kteří tento týden obsadili prostor konference. Nesli transparenty s nápisem „Naše země není na prodej“ a požadovali větší zapojení do správy lesů.
Klimatická ochrana jako úkol pro všechny
Klimatolog Carl-Friedrich Schleussner z Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu (IIASA) uvedl, že „klimatická ochrana se dělá doma“. Změny směrem k bezemisnímu světu se musí odehrávat na všech úrovních společnosti a nemohou být pouze úkolem diplomatů na dva týdny v roce. Klimatická krize je celosvětový problém, který lze vyřešit pouze spoluprací, říká Schleussner. „Bez spolupráce to nebude fungovat.“ Rámcová úmluva o klimatu a každoroční klimatické konference poskytují fórum pro tuto spolupráci, které je silně ovlivněno geopolitickými a ekonomickými rámcovými podmínkami. Za současných okolností je tedy úspěchem již samotné setkání a dosažení výsledků, i když nedostatečných.
