Návrat do minulosti: Nové poznatky o neandertálské anatomii nosu
Během desetiletí se paleoantropologové snažili vyvinout teorie o nosní anatomii našich vymřelých příbuzných. Mysleli si, že pochopili, jak se tito archačtí lidé přizpůsobili extrémním klimatickým podmínkám během ledových dob. Měli však pravdu. Nyní se jedinečně zachovalá nosní dutina nalezená v italské jeskyni považuje za objev, který může zpochybnit naše dosavadní jistoty a ukazuje, že neandertálci fungovali podle zcela odlišného modelu než my.
Okno do minulosti
Člověk z Altamury odpočívá v hlubinách karstového systému Lamalunga na jihu Itálie více než 130 000 let. Je uvězněn v hornině, přičemž jeho kostra je pokryta podivnými vápenatými usazeninami, které připomínají popcorn. Je nemožné ji vyjmout, aniž by došlo k jejímu zničení. Přesto právě toto uvěznění umožnilo mimořádnou konzervaci obvykle příliš křehkých kostních struktur, které by jinak nemohly přežít tisíciletí.
Jedinečný nález
Když Costantino Buzi poprvé vstoupil do této jeskyně, okamžitě si uvědomil, že se nachází před něčím jedinečným. Nosní dutina vzorku byla intaktní, což je vzácný objev, který konečně umožnil pozorovat to, co nikdo nikdy neviděl: vnitřek nosu neandertálce.
Teorie, které se hroutí
Dosud si vědci představovali existenci specifických anatomických charakteristik u neandertálců. Tyto předpokládané autapomorfie zahrnovaly mimo jiné zvláštní výstupek nosní stěny a chybějící kostěnou stěnu nad slzní rýhou. Tyto adaptace by teoreticky umožnily našim příbuzným lépe odolávat chladným teplotám prehistorické Evropy.
Realita se však ukazuje jako zcela odlišná. Pozorování Buziho a jeho týmu jasně ukazují, že tyto struktury zkrátka neexistují. Nosní dutina Člověka z Altamury nápadně připomíná nos moderních lidí, bez jakýchkoli viditelných specifických modifikací. Tyto hypotetické znaky mohou nyní být definitivně vymazány ze seznamu diagnostických charakteristik neandertálců.
Vyřešený paradox
Tento objev osvětluje také jedno z nejintrikovanějších tajemství neandertálské morfologie. Tito archačtí lidé skutečně vykazovali zdánlivou kontradiktornost: jejich robustní a masivní postava naznačovala zřejmé přizpůsobení se chladu, podobně jako moderní lidské populace žijící v severních šířkách. Jejich velká nosní otvor však spíše naznačoval tropické původy, jako by jejich nos byl navržen pro teplá a vlhká prostředí.
Jak vysvětlit tento znepokojivý paradox? Odpověď leží právě v této nyní viditelné nosní dutině. Podle Buziho se vnitřní struktura shoduje s tím, co bychom očekávali od masivního obličeje, který má fungovat v náročném klimatu. Neandertálci opravdu měli systém adaptovaný na chlad, avšak ten fungoval na zcela jiných principech než náš.
Fascinující paralelní evoluce
Tato studie, publikovaná v prestižních Actes de l’Académie nationale des sciences, odhaluje základní pravdu: evoluce nefollowuje jedinou cestu. Čelící stejným environmentálním tlakům, vyvinuli neandertálci vlastní řešení, jak upravit studený vzduch před jeho vstupem do plic. Jejich obličejová architektura představuje alternativní evoluční odpověď, která je stejně účinná jako ta naše, ale postavená na odlišných principech.
Tento objev nám připomíná důležitost nikdy nepředpokládat anatomii vymřelých druhů. Podtrhuje také neocenitelnou hodnotu mimořádně dobře zachovalých fosilií, které představují skutečné časové kapsle, jež nám umožňují napravit naše chyby a zdokonalit naše porozumění minulosti. Člověk z Altamury, tento vězeň z kalcitu, nám nabízí mnohem víc než jen pohled na neandertálskou anatomii: učí nás vědecké pokore.
