Nezapomenutelná červená aurora: Příběh Charlese Deehr
Charles Deehr nikdy nezapomene na svou první červenou auroru. Dne 11. února 1958 byl Deehr studentem na Reed College v Portlandu, Oregon. Ten večer pozval Fulbrightova studenta z Norska, jménem Tone, na představení Portland Symphony.
Po koncertě se procházeli po golfovém hřišti, když si všimli, že obloha je krvavě červená. Lidé až do Mexika viděli tu červenou oblohu. Někteří si mysleli, že to jsou Marťané, jiní, že se Kristus vrací podruhé. V Portlandu si lidé povídali, že za tímto svitem může stát lesní požár.
Deehr však věděl lépe, protože studoval fyziku Země a vesmíru. Pod tímto purpurovým nebem byl si jistý dvěma věcmi: on a Tone viděli skvělou červenou auroru a on ji pozve na další schůzku.
Dnes už jsou Deehr připojeni v manželství 65 let. Charles – Chuck pro přátele – byl většinu této doby fyzikem zabývajícím se vesmírem a předpovědí auror na University of Alaska Fairbanks. Během desítek let pozorování oblohy na severu spatřil několik červených auror, ale ne moc.
Okraje červené a modré visící z aurorových záclon – výsledek reakcí částic ze slunce s dusíkem v horní atmosféře – se objevují často, ale velkolepé výstavy, které zaplavují oblohu difúzním červeným světlem, jsou vzácné.
Červené aurory se objevují tak vysoko na obloze, že jsou často jedinou formou aurory, kterou lidé v mírných šířkách kdy viděli.
V roce 37 n.l. se v Římě objevila velká červená aurora. Lidé v Londýně pozorovali červenou oblohu v září 1839. Žhnoucí výstava v roce 1938 osvětlila písky Sahary v severní Africe. Deehr a jeho schůzka byli svědky jednoho z nejpůsobivějších vystoupení v roce 1958. Další se odehrály v letech 1989, 2000, 2001 a jen před pár dny v listopadu ’25.
Velké červené aurory jsou vzácné, protože vyžadují dokonalou kombinaci nebeských podmínek. „Abychom získali čistou červenou auroru, potřebujeme dvě věci ze slunce,“ říká Deehr. „Mnoho slunečních erupcí s ultrafialovým zářením, které zahřívá atmosféru Země, a mnoho koronálních hmotných výbuchů, které pohání magnetosférický generátor auror.“
Zelená aurora, kterou severníci obvykle užívají téměř každou temnou noc, je výsledkem částic vypuštěných sluncem, které proudí do vesmíru. Tento sluneční vítr trvá jeden až dva dny, než dorazí na Zemi. Proudí kolem planety a reaguje s jejím magnetickým polem. V horní atmosféře tato elektrická discharge reaguje s plyny, což způsobuje, že září tak, jak elektrický proud zapaluje neonovou lampu.
Zelené aurory se objevují přibližně 60 mil nad Zemí. Čisté červené aurory se nacházejí mnohem výše, ve výškách od 200 do 300 mil, což umožňuje lidem blíže k rovníku je vidět. Důležitým plynem, který v této výšce zůstává, je kyslík, a elektrony, které excitují kyslíkové atomy tam, produkují červené světlo stejně čisté jako laser.
Fotoaparáty a telefony, které dokážou zachytit více vlnových délek světla než naše oči, občas ukazují červené barvy na fotografiích auror, kde fotograf viděl pouze zelenou. Červené aurory musí být desetkrát jasnější než zelené aurory, abychom tuto barvu viděli pouhým okem.
Červené aurory jsou nepředvídatelné, ale v minulosti se obvykle objevovaly v obdobích, kdy sluneční cyklus – 11letá perioda sluneční aktivity – vykazuje vysokou úroveň sluneční aktivity.
Dnes je Chuck Deehr emeritním profesorem na Geofyzikálním ústavu University of Alaska Fairbanks. Nečeká, že někdy uvidí červenou auroru tak jasnou, jako byla ta v noci 11. února 1958, ale některé věci – jako první rande vedoucí k 68letému partnerství – se stávají jen jednou za život.
