Nové Objevy v Astrofyzice: Sluneční Soustava Překračuje Očekávanou Rychlost
Podle nového výzkumu z Bielefeldské univerzity se zdá, že naše Sluneční soustava překračuje kosmický limit rychlosti, což vrhá stín pochybnosti na Standardní model kosmologie. Měření rychlosti a směru pohybu naší Sluneční soustavy vůči širšímu vesmíru je klíčovým testem, který Standardní model neprošel. Tento výzkum souhlasí s předchozími pozorováními jiných vědeckých týmů, což naznačuje, že získaná data nejsou jen jednoduchou chybou měření.
„Naše analýza ukazuje, že Sluneční soustava se pohybuje více než třikrát rychleji, než jak předpovídají současné modely,“ říká hlavní autor Lukas Böhme. „Tento výsledek jasně odporuje očekáváním založeným na standardní kosmologii a nutí nás přehodnotit naše předchozí předpoklady.“ Získání údajů o rychlosti pohybu Sluneční soustavy ve srovnání se širším vesmírem je složitý úkol, který vyžaduje extrémně přesná měření minimálních rozdílů v rozlehlých oblastech kosmu.
Klíčovou vlastností, na kterou se vědci zaměřili, byly radiogalaxie, kategorie galaxií známých svými silnými elektromagnetickými rádiovými signály. Signály vysílané těmito vzdálenými galaxií jsou tak silné, že pronikají skrze oblaka prachu a plynu mezi jejich zdrojem a Zemí. Tato oblaka však blokují světlo, což činí radiogalaxie neviditelnými pro optické přístroje. Proto tým využil teleskop Nízkofrekvenčního pole (LOFAR), rozmístěný na různých místech Evropy, a doplnil data z dvou dalších radioteleskopů.
Analýza rozložení galaxií ve shromážděných datech se stala klíčem k určení rychlosti a směru pohybu Sluneční soustavy. Jak se Sluneční soustava posouvá vpřed, v jejím směru se pozoruje více galaxií. Rozdíl je extrémně malý, ale poprvé citlivé údaje shromážděné pomocí LOFAR umožnily týmu provést první historicky přesné měření počtu takových galaxií.
Kromě vzdálenosti se tyto galaxie skládají z mnoha komponentů, což měření dále komplikuje. Tým vyvinul novou statistickou metodu, aby vzal v úvahu všechny tyto prvky, což vedlo k širší, ale také realistické míře nejistoty měření. I s ohledem na tuto zvýšenou nejistotu bohatý proud sloučených dat stále poskytl statisticky významný výsledek.
Co je fascinující, data mohou naznačovat další potenciální problém Standardního modelu. Podle běžně přijímané teorie, po Velkém třesku, vstoupila Univerzum do převážně homogenní distribuce hmoty. Místo očekávaného výsledku ukázala nová měření týmu dipólový rozdíl ve směru měření, který byl 3,7krát větší, než se očekávalo od homogenní distribuce hmoty. Jinými slovy, radikální rozdíl v rozložení hmoty od toho, co by vědci očekávali na základě Standardního modelu, může být faktorem, který stojí za těmito rozporuplnými výsledky.
„Pokud se naše Sluneční soustava skutečně pohybuje tak rychle, musíme zpochybnit základní předpoklady o velkorozměrové struktuře vesmíru,“ vysvětlil spoluautor profesor Dominik J. Schwarz. „Alternativně může být samo rozložení radiogalaxií méně homogenní, než jsme si mysleli. V každém případě jsou naše současné modely podrobovány zkoušce.“ Práce týmu není první, která zpochybňuje Standardní model tímto způsobem. Dřívější studie kvazarů, které měřily supermasivní černé díry v centrech vzdálených galaxií, když pohlcují a vyzařují obrovské množství energie, také objevily podobné nesrovnalosti.
