Před 9000 lety začalo tání ledu v Antarktidě – a nyní se to opět rozbíhá
Co se dnes děje v Antarktidě, připomíná událost před přibližně 9000 lety: Tehdy došlo k masivnímu tání ledu ve Východní Antarktidě. Ne spíše stoupající teplota vzduchu byla spouštěčem, ale teplá hlubinná voda, která proudila pod ledovcovým šelfem a tavila ho zespodu. To vyvolalo nebezpečnou kaskádovou reakci: Tavenina se shromáždila na hladině moře, zablokovala výměnu tepla s chladnějšími vrstvami a tím zesílila příliv teplé vody. Tání ledu tak postupovalo stále rychleji.
Dnes výzkumníci opět pozorují podobný vývoj – jen tentokrát je mnohem rychlejší. Mezinárodní výzkumný tým rekonstruoval tehdejší postupy a varoval před návratem k tomuto mechanismu. Tání ledu v Antarktidě by mohlo znovu nastat ve velkém měřítku. Tím by zároveň vzrostla hladina moře po celém světě, včetně Německa.
Staré zprávy v jádrech vrtu
Studie byla publikována v odborném časopise a byla vedena profesorem Yusuke Suganumou z Národního výzkumného institutu pro polární oblasti v Japonsku. Základem výzkumu byly sedimentové vzorky z zálivu Lützow-Holm ve Východní Antarktidě. Tyto vzorky byly vybírány po celá desetiletí během expedic s výzkumnou lodí Shirase.
Ve vrtných jádrech objevili vědci stopy po náhlém ústupu ledu. Speciální izotopy berylia ukázaly, že se ledová pokrývka tehdy během krátké doby prudce stáhla do vnitrozemí. Zdá se, že mořský led, který sloužil jako opora pro pevninský led, se rozpadnul.
Čistá voda jako stabilizátor
Analýzy dokazují: ne atmosféra, ale oceán byl spouštěčem. Z jiných antarktických regionů tehdy zvýšeně proudilo tavené vody do moře. Tato sladká voda vytvořila stabilní vrstvy na hladině a zablokovala výměnu s hlubšími, chladnějšími vrstvami.
Teplá hlubinná voda tak mohla snadněji pronikat až ke pobřeží, proudila pod šelfy a způsobila jejich tání. Jakmile zmizely plovoucí ledové desky, ztratil i pevninský led svou oporu. Klouzal směrem k moři a ztrácel na objemu.
Jištění s nízkými objemy
Pro další analýzu využili vědci klimatické modely. Zavedli do nich množství taveniny, která tehdy byla – přibližně 0,02 Sverdrup neboli kolem 20 000 metrů krychlových za sekundu. Již tato malá množství byla dostatečná na to, aby změnila oceánskou cirkulaci.
Simulace potvrdily, že se zpětná vazba umocňovala. Více sladké vody vedlo k více teplé hlubinné vody a tím k ještě většímu tání. Vědci mluví o „kaskádovém pozitivním zpětném vazbě“ – o auto-rozpohybujícím se mechanismu s dalekosáhlými důsledky.
Ledové šelfy ztrácely oporu
Dalším efektem byl: Hladina moře kolem zálivu Lützow-Holm byla tehdy vyšší než celosvětový průměr. Důvodem byla zpožděná elevace mořského dna po tání jiných ledových štítů.
Šelfy ledu tím byly pod větším tlakem, ztratily kontakt se dnem, naklonily se a rozpadly. Pevninský led klouzal podél a podle studie se ztenčil o až 400 metrů. Autoři uvádějí, že tání ledu probíhalo neustále, ne skokově, ale rovnoměrně po staletí.
Návrat hlubinné vody
Nejen záliv Lützow-Holm byl postižen. Také sousední regiony ve Východní Antarktidě ztrácely v tu dobu led. Postup ústupu se dále šířil podél pobřeží. Odborníci proto vyzývají, aby dnešní klimatické modely více zohlednily tuto regionální provázanost.
Touto konkrétní vývoj nyní opět probíhá. Satelitní data ukazují, že teplá hlubinná voda již proniká pod velké šelfy – především na západě Antarktidy, u ledovců Pine Island a Thwaites.
Všechno probíhá rychleji než dříve
Podle vědců jsou paralely mezi minulostí a přítomností zřejmé. Jeden důležitý rozdíl: Dnes probíhá oteplování rychleji, poháněno skleníkovými plyny vzniklými lidskou činností.
„Naše výsledky poskytují důležitá data a modelové analýzy pro lepší porozumění chování antarktického ledového štítu v budoucnu,“ říká profesor Suganuma. Protože i malé regionální změny by mohly mít celosvětově pociťované následky.
Autor: Eva Schmitt
