Proč Země nemá hory vyšší než 9 000 metrů
Mt. Everest se svými 8 849 metry majestátně tyčí, avšak v porovnání s jinými horami v sluneční soustavě je téměř trpasličí. Jaké jsou důvody, že hory na Zemi mají přirozenou výškovou hranici?
Hory na Zemi, měřené od hladiny moře, dosahují maximálně výšky 8 849 metrů. V porovnání s nejvyšší horou sluneční soustavy, Olympus Mons na Marsu, která přesahuje výšku 22 kilometrů, je Everest téměř nepatrný. Na Marsu navíc existují další hory, které překračují 9 000 metrů – jedna z nich byla dokonce desítky let opomíjena.
Ačkoli na Zemi nalezneme řadu hor s výškou nad 8 000 metrů, vyšší hory zde prostě neexistují. „Hory nemohou být mnohem vyšší než ty, které již existují,“ vysvětluje Haakon Fossen, profesor geologie na univerzitě v Bergenu. I když studie z 80. let teoreticky stanovila maximální výšku hor na Zemi na 45 000 metrů, několik přírodních faktorů brání dosažení tak extrémních rozměrů.
Vysoké hory jsou těžké – materiál se nakonec chová „jako kynuté těsto“. Od průměrné výšky 5 000 metrů se tlak v nižších vrstvách horniny stává natolik impozantním, že materiál reaguje plasticky. „Konečně začíná kolabovat – podobně jako když položíte kynuté těsto na stůl,“ popisuje Fossen tento proces. Hornina zůstává sice pevná, ale pomalu se deformuje a začne téct.
Vznik pohoří jako je Himaláj vzniká z pohybů tektonických desek. Himaláj sám vznikl před přibližně 50 miliony lety spojením dvou obrovských tektonických desek. „Je jednodušší vytvořit vysoké hory během prvních 15 až 20 milionů let kolize,“ říká Fossen. Poté se ustavuje rovnováha sil. S rostoucí výškou se značně zvyšují hmotnost a váha hory. Většina vrcholů v Himaláji proto dosahuje průměrně pouze kolem 5 000 metrů, zatímco výjimky jako Everest nebo K2 výrazně převyšují tuto výšku.
Proč tedy hory na Zemi nemohou být vyšší než Mount Everest? Kromě gravitačních sil a chování horniny má v omezení výšky hor klíčovou roli také eroze. Hannah Pomella z Geologického institutu univerzity v Innsbrucku vysvětluje: „Tektonika vytváří výšku.“ Ale od určité výšky se formují ledovce, které fungují jako obrovské brusné stroje. „Tektonika nemůže dostatečně rychle reagovat na to, aby ledovce horu z boku ‚okousávaly‘,“ dodává vědkyně. Navíc vítr a počasí neustále působí na vrcholy hor.
Rachel Headley zdůrazňuje: „Základním faktorem je přítomnost vody, ať už ve formě ledu, sněhu nebo jen deště, která opravdu omezuje růst hor.“ Ačkoli sněhová pokrývka poskytuje určitou ochranu před erozí, odhalené skalní stěny zůstávají vystaveny živlům.
Jak hory rostou, roste i riziko jejich nestability. „V určitém bodě se hora stává natolik strmou, že se stává nestabilní a začne odpadávat,“ varuje Aurora Elmore, odbornice na geologii. Řeky neustále vyhlubují rokle s rychlostí několika milimetrů za rok, zatímco sesuvy a skalní řícení trvale odstraňují materiál. Tato kombinace geologických sil, gravitačního tlaku a eroze klade na přirozené výškové limity našich hor těsné mantinely – fascinující rovnováha, která formuje a omezuje krajiny Země po celé milióny let.
