První lidé se vyvíjeli izolovaně na jihu Afriky po téměř 100 tisíc let
Nová genetická studie odhalila, že první Homo sapiens zůstali izolováni na jihu Afriky přibližně 100 000 let, což vedlo k odlišnému genetickému profilu od ostatních hominidů. Tato výzkum, zveřejněný v časopise Nature, přináší nové informace o raném lidském izolaci na jihu Afriky, které trvalo až 100 000 let. Výzkum naznačuje, že toto izolace vedlo ke snížení genetické variability u moderních lidí.
Tým vědců analyzoval genom 28 starověkých jednotlivců, jejichž pozůstatky se pohybovaly mezi 225 a 10 275 lety starými, všichni pocházeli z oblasti jihu kontinentu, konkrétně jižně od řeky Limpopo, která se klikatí skrze Mosambik až k oceánu. Srovnáním genomů získaných z těchto ostatků s dříve publikovanými daty o afrických, evropských, asijských, amerických a oceánských populacích se ukázalo, že obyvatelé jihu Afriky, kteří žili před více než 1 400 lety, vykazovali významně odlišné genetické složení než moderní lidé. To naznačuje dlouhé období poměrného izolace na jižní části kontinentu.
Vědci však stále nemají definitivní vysvětlení pro délku tohoto izolace. Mattias Jakobsson, spoluautor studie a evoluční biolog z Uppsalské univerzity ve Švédsku, uvedl, že ačkoli „obrovská geografická vzdálenost hrála roli v izolaci, není to uspokojivé vysvětlení, protože lidé překonávali velké geografické oblasti.“ Dodal, že oblast kolem řeky Zambezi nemusela být vhodná pro primitivní lidské osídlení. „Kombinace vzdálenosti a nevhodných podmínek mohla izolovat jih,“ doplnil Jakobsson.
Výzkumníci poznamenali, že mnozí z dávných obyvatel jihu Afriky, zejména ti, kteří žili mezi 10 200 a 1 400 lety, „jsou mimo rozsah genetické variability mezi moderními jedinci,“ jak napsali ve studii, „a tvoří extrém genetické variability lidského druhu.“
Tým tuto novou a dosud neznámou genetickou rozmanitost označil jako „prastarou komponentu jižní Afriky“ a zjistil, že neexistují jasné známky genetického mísení — to znamená interakce s vnějšími skupinami — až do přibližně roku 550 n. l. „Naše výsledky tedy kontrastují s lingvistickými, archeologickými a některými ranými genetickými studiemi, které naznačovaly společné ancestry nebo dlouhodobé interakce mezi východní, západní a jižní Afrikou,“ zdůrazňují vědci.
Migrace z jihu Afriky
Výzkumníci poukázali na to, že populace na jihu Afriky byla pravděpodobně velmi početná alespoň před 200 000 lety. Při příznivých klimatických podmínkách někteří jedinci mohli migrovat na sever, čímž by šířili své geny během tohoto procesu. Nicméně před asi 50 000 lety došlo k výraznému poklesu populace v této oblasti, což vyústilo v setkání zemědělců přicházejících ze severu s místními sběrači a lovci před přibližně 1 300 lety.
Dále unikátní genetické varianty starověkých obyvatel jihu Afriky nabízejí nové stopy o lidské evoluci a její genetické rozmanitosti. Podle Jakobssona tato prehistorická populace obsahuje polovinu veškeré známé genetické variability lidského druhu, zatímco zbytek je rozptýlen po zbytku světa. „Důsledkem toho nám tyto genomy pomáhají zjistit, které genetické varianty byly skutečně důležité pro lidskou evoluci,“ uvedl Jakobsson v prohlášení.
Při analýze unikátních genetických variant Homo sapiens přítomných v této starověké populaci, vědci identifikovali různé varianty spojené s renální funkcí a neuronálním růstem v mozku. Tyto renální varianty se mohly vyvinout, aby pomohly lidem udržovat nebo regulovat vodu v těle, zatímco neuronální varianty jsou spojeny s pozorností — což naznačuje vyšší kognitivní výkon ve srovnání s Neandertálci nebo Denisovany.
Studie zdůrazňuje existenci „rozsáhlé genetické variability, která dosud nebyla hodnocena v starověkých genomech původních národů po celém světě“, což je klíčové pro pochopení evoluce Homo sapiens. Zvláštně přítomnost těchto specifických variant u starověkých obyvatel jihu Afriky podporuje „kombinovaný“ model lidské evoluce. Jakobsson uzavřel: „Myslím, že je jistě možné, že lidé se vyvinuli, minimálně zčásti, na více místech. Jak — a jestli — k takovému procesu došlo, a jak zkombinoval genetickou variabilitu, aby vytvořil moderní geneticky hodnotné lidi, je otevřená otázka.“
