Slunce má datum vypršení platnosti, ale Země zmizí mnohem dříve: NASA vysvětluje dramatickou příčinu
Naše Slunce, které dnes podporuje život na Zemi, také má předpokládaný konec za přibližně 5 miliard let; jeho vývoj ho promění v umírající hvězdu. Slunce, hvězda typu G2V, se aktuálně nachází ve stabilní fázi známé jako hlavní posloupnost. Před asi 4,5 miliardami let začalo Slunce fúzovat vodík na hélium ve svém jádru, čímž generovalo energii, která udržuje jeho jasnost a rovnováhu mezi vnitřním tlakem a gravitací, jež se ho snaží zhroutit.
Každou sekundu Slunce přetváří více než čtyři miliony tun hmoty na energii, což živí veškerou jeho elektromagnetickou radiaci. Díky tomuto procesu zůstává jeho jas a velikost stabilní v dynamické rovnováze, která umožnila rozvoj života na Zemi.
Nicméně, Slunce není věčné. Množství vodíku v jeho jádru je konečné a nějaký okamžik se vyčerpá. Až k tomu dojde, jaderná fúze se přesune do vnějších vrstev, což změní současnou stabilitu hvězdy a zahájí její pomalou transformaci. I když se tato změna může zdát hodně blízká v kosmickém měřítku, zbývá ještě pět miliard let. Podle NASA Slunce spotřebovalo pouze asi polovinu svého jaderného paliva, a proto má ještě dlouhý život před sebou jako hvězda hlavní posloupnosti.
Země však nevydrží celé toto období, protože mnohem dříve než dosažení konečné fáze Slunce, změny jeho jasnosti a teploty učiní nemožným udržení tekutých oceánů a stabilní atmosféry, pomalu zapečetí osud naší planety.
Začátek konce: Slunce se mění v červeného obra
Až se vyčerpá centrální vodík, gravitace stlačí jádro Slunce a zvýší jeho teplotu, zatímco vnější vrstvy začnou expandovat. V tomto okamžiku Slunce vstoupí do fáze červeného obra, stavu s chladnější povrchovou teplotou, ale obrovskými rozměry.
Během této expanze dosáhne jeho průměr současné orbity Země, což znamená, že pohltí Merkur a Venuši. I když může Země uniknout úplnému pohlcení, její blízkost k solárnímu plazmatu zvýší teploty natolik, že dojde k vypaření jejích oceánů a kůry. V jádru dosáhnou teploty 100 milionů stupňů, což umožní fúzi hélia na uhlík a kyslík, proces známý jako trojité alfa reakce, což prodlouží život Slunce o několik stovek milionů let, ale nezabrání jeho konečnému osudu.
Až se i hélium vyčerpá, jádro se stane složeným z degenerovaného uhlíku a kyslíku, což nebude schopné pokračovat v fúzi. Slunce vyžene své vnější vrstvy v jasném hvězdném větru, vytvářející krásnou planetární mlhovinu, která bude zářit po několik tisíc let.
Bílý trpaslík: srdce, které přežije
Jakmile se vnější vrstvy rozptýlí, co zbyde ze Slunce, bude koule velikosti Země, ale s méně než polovinou jeho původní hmotnosti — objekt známý v astronomii jako bílý trpaslík. Tato mrtvá hvězda již nebude produkovat žádnou jadernou energii, bude zářit pouze teplem zbytku svého předchozího života.
Bílé trpaslíky jsou extrémně husté objekty: jedna čajová lžička jejich materiálu by vážila několik tun na Zemi. Jejich povrchová teplota přesáhne 100 000 °C, ačkoli časem se pomalu ochladí, což sníží jejich jasnost, až se stanou neviditelnými pro lidské oko.
V této závěrečné fázi Slunce nezničí galaxii ani neprodukuje supernovu, protože nemá dostatečnou hmotnost. Jednoduše zmizí pomalu v průběhu triliónů let, stane se hypotetickým černým trpaslíkem — studeným a tichým pozůstatkem svého bývalého lesku.
Až do té doby sluneční soustava již nebude existovat tak, jak ji známe. Vnější planety se posunou nebo budou vyhozeny kvůli ztrátě hmotnosti Slunce, a Země se stane pouhou kovovou prachovou částicí v mezihvězdném prostoru.
Sluneční dědictví a pohled do budoucnosti
I když se konec Slunce může zdát temný, tato evoluce je přirozenou součástí kosmického cyklu, v němž vyvržený materiál vytvoří nové atomy, které se jednoho dne mohou stát součástí jiných hvězd nebo planet, čímž se znovu spustí historie kosmu se stejnými prvky, které nás dnes definují.
Vědci zkoumají osud Slunce pozorováním podobných hvězd v různých evolučních stádiích, díky misím jako je Solární dynamická observatoř (SDO), SOHO a Parkerova sluneční sonda, které nám umožňují pochopit, jak se mění magnetická pole, erupce a jasnost v průběhu času.
Vědět, že Slunce má určený cyklus, neznamená okamžité nebezpečí, ale spíše připomínku našeho místa ve vesmíru. Hvězdné transformace nejsou katastrofy, ale přechody, které zabezpečují obnovu hmoty a pokračování kosmického života.
V konečné fázi nás Slunce učí, že i hvězdy potřebují zemřít, aby se jiné mohly narodit, zanechávajíce slib nových světů, které přijdou — a osamělou tichost vesmíru, který nic neví o „lidských“.
