Tajemství dlouhověkosti: Jak víc než dvěstileté velryby pomáhají odhalit tajemství stárnutí
Dlouhověkost nemusí být na dosah ruky, ale výrazné posunutí hranic stáří se zdá být stále realističtější. V oblasti biomedicíny může být klíč k této změně skryt v ledových vodách Arktidy. Tým vědců z Univerzity v Rochesteru ve státě New York se zabývá fascinujícím případem velryby borální, mořského savce, který dokáže žít déle než 200 let. Tento tvor drží biologické tajemství, které začínáme teprve rozkrývat: mimořádnou schopnost opravovat své vlastní buňky.
Tajemství dlouhověkosti leží v chladu
Toto objev by mohl zásadně změnit náš přístup k regenerativní medicíně. Velryba borální je savcem s nejvyšší průměrnou délkou života na Zemi. Váží téměř 80 tun a pluje v polárních vodách, zdá se, že je imunní vůči nemocem spojeným se stárnutím, jako je rakovina. Jsou za to zodpovědné specifické proteiny, jako například CIRBP (cold-inducible RNA-binding protein).
Tato proteina byla zdůrazněna v rámci studie provedené týmem z Rochesteru. Vědci zjistili, že se aktivuje zejména v reakci na chlad a umožňuje velrybě opravovat své vlastní DNA po poškození. Vera Gorbunova, profesorka biologie a hlavní autorka studie, zdůraznila, že tento objev otevírá cestu k prodloužení lidského života. Uvedla: „Výsledky by mohly přispět k tomu, aby budoucí generace žily déle než běžná lidská délka života.“
Experiment pro potvrzení hypotézy
Aby ověřili svou hypotézu, vědci provedli experiment, při němž integrovli tuto specifickou velrybí proteinu do lidských buněk v laboratoři. Výsledek byl jednoznačný: buňky se opravily mnohem efektivněji než obvykle. Ještě zajímavější bylo, že když vpravenou proteinu podali ovádům (octomilkám), jejich očekávaná délka života se výrazně prodloužila.
Řešení Petoova paradoxu
Tento pokrok také pomáhá objasnit starou biologickou záhadu známou jako „Petoův paradox“. Logicky by se dalo očekávat, že velká zvířata, jako velryby nebo sloni, mají mnohem více buněk než my, což znamená více buněčných dělení a tedy i statisticky vyšší riziko vzniku rakovinných mutací. Přesto tato obrovská zvířata vyvíjejí nádory velmi zřídka. Dr. Alex Cagan, evoluční genetik z Wellcome Sanger Institute ve Velké Británii, zdůrazňuje význam tohoto savce pro výzkum: „Je to superstar v oblasti výzkumu dlouhověkosti.“
Tým Gorbunovy zjistil, že díky proteinu CIRBP velryby podstupují méně nebezpečných mutací. Proteina funguje jako elitní mechanik schopný opravovat zlomeniny v DNA, které jsou považovány za nejnebezpečnější formu genetického poškození. Zatímco lidské DNA může v průběhu času degradovat, DNA velryby zůstává intaktní mnohem déle.
Možnosti pro léčbu u lidí
I když se brzy nepřetvoříme na kytovce, aplikace těchto výzkumů na člověka se bere velmi vážně. Spojení mezi produkcí této proteiny a teplotou prostředí je obzvlášť zajímavé. Andrei Seluanov, spoluautor studie, poukazuje na detail, který by mohl změnit naše každodenní zvyky: „Pokud snížíme teplotu o pár stupňů, buňky produkují více CIRBP.“
Toto naznačuje, že vystavení chladu by mohlo stimulovat naše vlastní obranné mechanismy, i když se produkuje přirozeně mnohem méně než u velryby. Vera Gorbunova dokonce naznačuje, že jednoduché změny životního stylu, jako jsou studené sprchy, by měly být znovu zhodnoceny z vědeckého hlediska pro jejich ochranný potenciál.
Dalším krokem pro vědce bude testování, zda tato proteina může fungovat tak efektivně i u savců, kteří jsou nám blíže než moucha, například u myší. Cílem je vyvinout strategie pro „zvýšení“ této biologické dráhy u lidí, aniž bychom museli žít při -20 °C. Vera Gorbunova uzavírá: „Existují různé způsoby, jak zlepšit údržbu genomu. Zde se učíme, že existuje jedinečná cesta, která se vyvinula u velryb borálních, kde zásadně zvyšují úroveň této proteiny. Nyní musíme zjistit, zda můžeme vyvinout strategie pro stimulaci této stejné cesty u lidí.“
